Případ – jak fungují mezinárodní sankce.

DOTAZ: Pořád se mluví o těch sankcích, co uvaluje EU na Rusko a taky naopak. Má to vůbec nějaký smysl? Jenom se ty země navzájem budou sankcionovat a nikdo na to nijak nereaguje.

MALÉ PENÍZE: Mezinárodní ekonomické nebo obchodní sankce nějaký smysl mají. Samozřejmě záleží hodně na tom, kdo je vyhlásí, v jaké době, v jakém rozsahu atp. Dosavadní zkušenosti říkají, že sankce jsou účinné spíše v konfliktech menších rozměrů a chce-li někdo dosáhnout relativně menších cílů – například osvobození některých rukojmích. Ve velkých rozměrech sankce mají význam spíše politický, i když jejich dopad nadanou zemi může být poměrně velký. Ostatně měřit dopad sankcí nelze, je možné jej jenom po delší době odhadnout.

Mezinárodní sankce jsou vlastně omezení, jež uvalí jedna země (nebo skupina zemí) na zemi jinou (někdy i na skupinu zemí). Jde již o hodně zásadní spor, kdy už diplomatické nóty nestačí nebo si to dotyčná strana myslí. V zásadě máme mezinárodní sankce dvojího druhu:

–        ekonomické sankce, jež znamenají zákaz provádění všech nebo části finančních transakcí;

–        obchodní sankce, jež zakazují vývoz určitého materiálu (typicky vojenského nebo vyspělé techniky) do určitých zemí.

Uveďme si příklad velmi přísných ekonomických sankcí, jež kdysi dávno uvalily USA na Kubu. Znamenají, že v USA se nesmí provádět žádná transakce z nebo na Kubu. Nesmí ji provést žádná tzv. osoba USA, což můžeme s jistou dávkou zjednodušení popsat jako americké firmy nebo občany. V praxi to znamená zamezení všech transakcí v amerických dolarech (USD) – ty s totiž musejí odehrávat vždy v „domovské“ zemi příslušné měny, tj. v USA, kde je sankce zakazují. A jelikož je USD momentálně nejuznávanější světová měna, je to pro Kubu docela problém, zvláště když se obě země vyskytují ve stejném teritoriu.

Na tomto příkladu si můžeme také demonstrovat dopad sankcí. Kubánské ekonomice sankce samozřejmě neprospívají, nicméně mnohem zničující dopas má na ekonomiku této země jejich vlastní komunistický režim, který ji podkopává mnohem více, než nějaké sankce.

Praktický efekt mezinárodních sankcí je tedy spíše otázkou odhadu než nějakého měření. Obecně se udává, že asi 1/3 sankcí má praktický dopad. Ovšem někdo zase udává mnohem nižší číslo – bude to asi tím, kdo jak sankcím věří. Fakt je ten, že sankce dopad mají a spíše přispívají k celkové atmosféře vyjednávání mezi státy a může podpořit diplomacii.

Uveďme si jiný příklad – Barmu. Na ni byly uvalené také nepříliš malé sankce. Vypadá to, že právě sankce byly jedním z faktorů, který přiměl místní vojenskou juntu alespoň ke zmírnění jejích represálií a který podpořil cestu téhle země k mírnějšímu útlaku, když už ne k demokracii.

Nyní se podíváme na obchodní sankce. Jejich účelem je, aby se nepřátelským zemím nebo jejich prostřednictvím nedostala špičková vojenská  či jiná (např. informační či telekomunikační) technologie do rukou. Za dob komunismu jsme tuto dohodu znali pod pojmem COCOM (Koordinační výbor pro kontrolu vícestranného exportu). Tento typ sankcí zamezoval komunistickým státům v přístupu k rozvinutým technologiím Západu. Kam to vedlo, už víme.

Někdy mají obchodní sankce vlastně jen penalizační efekt – příkladem budiž nedávné sankce EU vůči Rusku, jež se vztahují na některá těžební zařízení a technologie. Vzhledem k sofistikovanosti těchto zařízení bude pro Rusko oříšek je nahradit. Časem je nahradí, ale je otázka, za jako dlouho a za jakou cenu.

V úvodu jsem psal, že jedním z faktorů mezinárodních sankcí je také době jejich uvalení. U aktuálních sankcí EU vůči Rusku jsem svědky toho, že Evropa v tomto směru silně zaspala.