DOTAZ: viděla jsem teď novinku. Je to platební nálepka. Jak to funguje? Co když mi ji někdo ukradne? Funguje to spolehlivě? Kamarádka to má a chválí to, tak bych to chtěla taky.
MALÉ PENÍZE: Platební nálepka je vlastně platební karta, která má omezenou funkci na tzv. bezkontaktní placení. Je to tedy jiná forma platební karty.
O bezkontaktním způsobu placení se hovoří již pár let a jistou dobu fungují i tzv. bezkontaktní platební karty. Je to jeden ze směrů, kterým se snaží karetní společnosti vyjít vstříc zejména obchodníků tak, aby bylo placení za jejich produkty pro zákazníky jednodušší a rychlejší. To by mělo pomoci zkrátit fronty u pokladen. Ovšem ruku na srdce – placení klasickou kartu se zadáním PINu je dnes také velmi rychlé. Diskutují se také jiné směry zjednodušení placení – jedním z nich je možnost mít platební kartu integrovanou přímo v mobilním telefonu s tím, že by vaše platební karta byla pouze softwarová, tedy byste neměli tak říkajíc nic hmatatelného v ruce.
Podívejme se tedy blíže na platební karty, ty asi budou znát všichni. Jde o kus plastu, kde byl prolis se jménem, číslem karty a dalšímu údaji, tzv. embossing (odtud počeštěný výraz embosované karty). Platilo se přes tzv. žehličku, kdy se údaje z karty prolisovaly na potvrzení, jež klient podepsal podle podpisového vzoru na kartě.
Nad určitý limit bylo nutné kartu ověřit, konkrétně její platnost, zda-li nebyla zablokovaná a jestli je na kartě ještě volný limit k placení. Tento princip zůstal do dnešních dnů a jedinou výraznou změnou je pouze způsob komunikace – už prodavač nikam nevolá, dotaz si prověří platební terminál sám.
Postupem času se začaly dělat platební terminály elektronické, tj. data z karty se četla přes magnetický proužek, jež je na zadní straně karty. Pokud tedy dříve stačilo zloději ukrást nebo padělat kus plastu s prolisem a naučit se příslušný podpis, teď to bylo složitější. Přeci jen přečíst magnetický proužek už vyžadovalo nějakou techniku a nebylo to pro každého pouličního zlodějíčka. Následně v historii byly karty doplněné o čip; někde magnetický proužek zůstal, někde vymizel, ale celkově jsou jeho dny sečteny.
Jestliže byly předchozí kroky hodně motivované bezpečností plateb, zavádění bezkontaktních karet je motivováno spíše rychlostí provádění plateb u obchodníků. Karta je vybavena čipem, který je schopen pracovat na principu radiového signálu a tím pádem není nutné ji zasouvat do platebního terminálu. Hlavní změnou však je, že do určitého poměrně malého limitu není nutné zadávat u takové platby PIN. Limit bývá stanoven jako omezení na jednu platbu (nejčastěji to je kolem 20 euro, u nás 500 korun) a zároveň i na počet plateb, případně i na celkový objem plateb. Pokud se dostanete nad tento limit, karta chce PIN, i když je bezkontaktní.
Můžete namítnout, že už je jedno, zda-li mám klasickou kartu s čipem a zasunu ji do terminálu nebo zda-li mám kartu bezkontaktní a k terminálu ji jen přiložím. Bezkontaktní karty fungují totiž jen na velmi krátkou vzdálenost několika centimetrů. Udává se sice, že mohou fungovat až do 10 cm, nicméně v praxi jde spíše o nějaké 3 cm. Tedy pokud jde o karty, je rozdíl spíše v tom, že do jisté částky nezadáváte PIN. Riziko je tedy velmi podobné tomu, jako kdybyste u sebe nosili hotovost rovnou maximálnímu limitu použití karty bez PINu.
Ovšem rozdíl nastává v situaci, kdy platební prostředek nemá formu plastové karty, ale podobu jinou – třeba přívěsku na klíče nebo právě nálepky. Takové nosiče do platebního terminálu samozřejmě nezasunete. V nosiči je uvnitř stejný čip, jaký byste měli na bezkontaktní kartě. Počítá se s tím, že lidé si budou nálepky lepit hlavně na mobily. Ty nosí lidé běžně s sebou a pokud je ztratí nebo jim je někdo ukradne, na ztrátu se obvykle brzy přijde. Mobilní telefon s nálepkou se takto stává na druhou stranu atraktivnějším pro zloděje. Další nevýhodou nálepek je, že nejdou použít jinak, než jako bezkontaktní platební karta. V případě poruchy funkce radiového přenosu nelze tedy použít klasický čip na kartě ve formě zasunutí do terminálu. O prolisu (embossingu) ani nemluvě – ten byste mohli potřebovat spíše jen v některých zemích, které nemají hustou síť elektronických terminálů.
Občas se hovoří o riziku, že se na vás například v autobusu hromadné dopravy někdo nalepí a vlastním platební terminálem vám odčerpá peníze z karty. Pokud by si takhle zloděj obešel celý autobus plný lidí, mohl by si přijít na pěkné peníze. Takovou možnost vidím jako poněkud teoretickou. Je to dáno hlavně velmi malým praktickým dosahem používaného radiofrekvenčního čipu. Už vidím, jak vás někdo oblézá se čtečkou ukrytou v nějakém pouzdře a hledá, kde máte ukrytou peněženku nebo nelepenou třeba nálepku s čipem…
Spíše je možné se obávat situací, jež jsou podobné těm, co se vyrojily při zavedení povinného PINu při platbách platební kartou. Tehdy bylo hodně klávesnic na zadání PINu odvedeno nejprve do ilegálního snímače a teprve pak do legitimního platebního terminálu. Tím zloděj získal jak váš statický (neměnný) PIN ke kartě, tak číslo karty (ze stvrzenky). Na takové podvody platí stále stejná preventivní a bezpečnostní opatření, jako tomu je u karet stávajících. Například neplatit kartou v obskurních podnicích, že? Není také od věci si platební kartu pojistit, o čemž tady bylo už také hodně napsáno.
Inu jestli tedy bezkontaktní platební nálepku ano či ne, to si zvažte každý sám. Je to zkrátka jiná forma platebního prostředku. Někomu to vyhovuje někdo se tím může blýsknout, někdo to bude považovat za zbytečné nebo rizikové.
Dnes se hodně rozmáhají technologie a aplikace pro mobilní telefony, což je velmi komfortní prostředek, jež umožňuje integraci více předmětů najednou. Dnes už můžete mobilem ovládat svůj účet i žádat o půjčku. Skutečný krok dopředu tedy možná nastane, až budou i platební karty plně integrovány do mobilu.
Vložte svůj komentář