Případ – legislativní strop na úroky z úvěrů.

DOTAZ: nedávno došlo k zavedení nějakého limitu na to, jak vysoké můžou být úroky u půjčky. Kolik takový limit je a kdy to bude platit?

MALÉ PENÍZE: Tazatel má pravděpodobně na mysli návrh jedné politické strany na zavedení limitů pro spotřebitelské půjčky, o němž se nedávno mluvilo v médiích. Takový návrh jsme ve sněmovních tiscích zatím nenašli, takže je asi ve stádiu záměru. Pomineme nyní, že jde o voličsky vděčné téma a podíváme se na výhody a nevýhody zavedení takových limitů. Budeme při tom vycházet také z příslušné studie, která byla v EU provedená.

Nějakou formu limitu na spotřebitelský (někde i na další, případně všechny úvěry) má v EU zavedena přibližně polovina zemí. Dosavadní zkušenosti jsou takové, že limity jsou tím účinnější, čím širší záběr mají a čím jsou jednodušší. Tedy jednoduše stanovený limit vztahující se na všechny úvěry je více účinný než složitě vypočitatelný limit vztahující se jen na některé úvěry, případně umožňující hodně výjimek.

Česko takové limity nemá, patří v tomto směru k těm liberálnějším zemím. Zde se uplatňuje zejména trestní postižení pro lichvu. To také není špatný přístup, z našeho pohledu je dokonce lepší než stanovení limitů, ovšem… Ovšem u nás stále bohužel silně kulhá jedna naprosto klíčová okolnost, nutná pro dobré fungování takového liberálního systému, a tou je efektivní vymáhání práva. Dovolat se u nás práva je mnohdy velmi náročná, až sisyfovská práce, přičemž někdy se práva zkrátka z různých důvodů nedomůžete. Tedy by bylo na místě zavést raději limity? Kdo je pak bude vymáhat, když tady vymáhání práva nepatří zrovna mezi ty nejzářivější aspekty státního?

Stanovení limitů je obvykle spojeno s tzv. roční procentní sazbou nákladů (RPSN), což je zjednodušeně řečeno celkový úrok zaplacený klientem za půjčku včetně všech souvisejících nákladů. Zní to celkem logicky – do úroku započítat všechny náklady. Ovšem u nás jsou lidé vynalézaví a justice krátká, tedy by bylo reálné očekávat, že při zavedení limitů by poskytovatelé úvěrů mohli „vymyslet“ další poplatky, které svým názvem s půjčkou nesouvisejí – například poplatek za návštěvu obchodníka, poplatek za zakoupení formuláře na půjčku atd. atd.

Do RPSN se nezapočítávají náklady na vymáhání úvěru. Na trhu není zcela výjimkou, kdy některé společnosti počítají poplatky a náklady požadované po dlužníkovi do svých obchodních plánů jako regulární součást tržeb. Musel by tedy existovat limit, který by zahrnoval i takové náklady, tj. jakousi maximální hranici, přes níž se nemůže dlužník v žádném případě dostat, ať dluží, co dluží. To by nebylo úplně fér vůči regulérnímu vztahu, kdy věřitel zcela oprávněně vymáhá peníze po dlužníkovi a vzhledem ke složitosti případu má s vymáháním opravdu vysoké náklady. Limit by musel být tedy poměrně vysoký, což by zase příliš neřešilo neférové zacházení.

Vypadá to, že limit zavrhujeme? Ne tak docela. Dost pravděpodobně by měl osvětovou funkci. Ld by o jeho existenci věděli a zajímali by se o poplatky a úroky z půjček. Také na věřitele by měl zřejmě limit kultivační dopad, alespoň na některé z nich. Rovněž by mohl zjednodušit práci dozorových orgánů a i při posuzování lichvy by se věci zjednodušily – srovnávaly by se náklady s konkrétním číslem.

Jak tedy vidíte, není to úplně jednoduchá a jednoznačná problematika. Je třeba ji dobře rozmyslet a nepokoušet se jí řešit problém, který vlastně roste někde jinde.