DOTAZ: z české banky odešla částka v librách na zahraniční účet dodavatele. Zahraniční banka platbu obdržela, ale nepřipsala je ani po 30 dnech na dodavatelův účet. Jako důvod uvedla zahraniční (anglická) banka po 14ti! dnech chybu ve specifikaci platby (rozdělilo se slovo dovoz na dov, oz). Ani po obdržení vysvětlení platbu nepřipsala a s českou bankou nekomunikuje. Máme nárok vymáhat částku po české bance, když nedokázala peníze doručit na účet a ani po 30 dnech vymoci vrácení na anglické bance.
MALÉ PENÍZE: V běžném platebním styku není možné, aby se něco takového stalo. Nyní necháváme stranou situaci, kdy některá z bank krachuje a tím pádem neprovádí platby a ani nevyplácí vklady.
Zároveň termíny zde uvedené silně překračují rámec řešení sporných a nejasných případů v rámci plateb. Takové situace se řeší v rámci hodin, výjimečně v rámci dnů. K nejasnostem u plateb dochází zcela běžně, ale banky si obvykle dávají pozor na to, aby vyšetřování plateb prováděly rychle. Nejsou nám sice známy ústavy, jež jsou do platby zapojené, nicméně takto vysoké lhůty ukazují na to, že problém bude asi jinde.
Jinak si připomeňme, že banky nesmí klientské peníze držet samy pro sebe. V některých zemích zákony umožňují, aby v rámci platebního styku banka sice držela klientské peníze např. den či dva, ale principiálně jde o to, že pokud banka nemůže platbu připsat (třeba díky neexistujícímu účtu příjemce), musí ji vrátit zpět odesílateli. Ani to se v tomto případě nestalo.
Pravděpodobným vysvětlením je tedy oblast praní špinavých peněz. Finanční instituce provádějí různé monitoringy v této oblasti. Ty se provádějí dnes téměř všude automaticky s tím, že filtrované transakce pak prověřují lidé. Pakliže se peněžní ústav domnívá, že je transakce velmi podezřelá, její provedení odloží. Odložení transakce může pak prodloužit příslušný regulátor (u nás to je ministerstvo financí) a posléze i justiční orgány anebo policie. U lhůty jednoho měsíce by zcela jistě již zadržení transakce řešila justice. Zda-li to je reálná situace, na to si musí tazatel musí odpovědět sám.
My bychom se přikláněli spíše k jedné podmnožině praní špinavých peněz a tou jsou mezinárodní ekonomické sankce. Je to situace, kdy jedna země nebo organizace uvalí embargo na transakce s jinou zemí. Tak například USA mají sankce vůči Kubě, jež zakazují prakticky jakékoli transakce s touto zemí. Jak by na první pohled mohlo vypadat, nejde ve skutečnosti v tomto příkladu jen o tok peněz mezi USA a Kubou, ale o všechny transakce v amerických dolarech (USD) – dolary totiž musejí vždy protéci USA, tedy se na takové platby sankce také vztahují. Své sankce má například i Evropská unie nebo jednotlivé státy (včetně Spojeného království).
Ekonomické sankce nejsou vyhlášené jen na jiné státy, ale i na konkrétní jména – tedy na cokoli, co má jméno (lidé, firmy, instituce, lodě atp.). Seznamy sankcionovaných jmen jsou veřejné, můžete si tedy klidně „prolistovat“ seznam americký, britský či třeba seznam EU. Je dost dobře možné, že některá z bank (zřejmě ta anglická) vás považuje za sankcionovanou osobu nebo má na to alespoň silné podezření. V tom případě nesmí transakci uskutečnit a peníze v podstatě u sebe zmrazí, dokud se případ nevyřeší.
Mezinárodní platby, resp. informace o nich se posílají systémem SWIFT. Pokud je některá řádka příliš dlouhá, systém ji sám rozdělí do více řádek, přičemž rozdělení je klidně v půli slova. Odtud zřejmě pramení onen komentář o rozdělení slova v platební instrukci tazatele. Takovéto automatické rozdělení slov bývá často zdrojem všelijakých nepochopení nebo až komických situací.
Háček je v tom, že v oblasti praní špinavých peněz (a ekonomické sankce z toho nevyjímaje) mají finanční instituce povinnost mlčenlivosti. Tedy nemohou svému klientovi sdělit, proč jeho peníze stojí někde v časoprostoru. To je velmi prekérní situace – banka vám třeba i chce pomoci, ale nemůže vám říci, o co se jedná. Nebo na druhou stranu – pokud je dotyčný klient opravdu kvítko, banka se před ním musí tvářit, jako když se nic neděje.
Pokud tak již tazatel neučinil, měl by podat reklamaci platby u své banky (banka příjemce není klientova) – samozřejmě písemně – a chtít po této bance, aby vše vyřešila. Máte-li skutečně svědomí čisté jako padlý sníh, není od věci požadovat náhradu škody včetně ušlého úroku a nákladů na řešení situace. A volat tam minimálně jednou za den.
Vložte svůj komentář