I ve společenském nečasu se jeden občas pobaví výroky lidi, co si nárokují právo rozhodovat o našich životech a přitom spolu se svými přisluhovači noblesně žít z práce prostých občanů. Našemu nečasu velí Nečas, ale někteří jeho ministři ho občas trumfnou. Tak, když se „vládcům“ podaří dohnat část občanů k tomu, aby zcela spontánně vyšli do ulic, dovídáme se od jednoho ministra, že demonstrovat nestačí, je třeba rovnou říct jak to dělat lépe. Jiný veřejné vystoupení občanů rovnou přirovná k hitlerovskému útoku na demokracií – to by si jeden měl studem strčit hlavu velmi hluboko do písku.
Nebudu vytahovat další jednotlivce, máme s nimi všichni dostatek zkušeností. Jen poukáži, že výše nejmenovaní pánové se stali členy vlády, protože si, spolu s oným Nečasem mysleli, že jsou k tomu kvalifikovaní nejlépe. A to už je jeden z důvodů, proč kritizující občan není povinen předkládat řešení, on má právo ho
vyžadovat od své vlády, sestavené ze tří stran, jež vlastně volby prohrály. Pokud jde o demokracii, občan, pokojně demonstrující proti činům své vlády není žádný hitlerovčík, spíš se tím směrem vyvíjí společnost, která není dost velkorysá, aby tolerovala drobné nenásilné kritické projevy.
Je pozoruhodné, že se česká vláda chová, jakoby měla zaručeno právo vládnout v zemi do nekonečna. Nemá. Právě v čase psaní tohoto textu poslanecká sněmovna hlasuje o nedůvěře vládě. To hlasování opozice nevyhraje, je ale legitimní připomínkou, že tato nechutná politická situace v Česku potrvá nejdéle „cirkus“ dva roky.
Jakkoli dopadnou příští volby, t a t o vláda je sotva vyhraje. I kdyby totiž vyhrála pravice, což je krajně nepravděpodobné, bude to nepochybně jiná pravice než ta dnešní. A když se podíváme kolem sebe zdá se že, pravicové trendy v Evropě slábnou. Prezidentská kampaň ve Francií zatím prezidentu Sarkozymu vítězství neslibuje, německá kancléřka Angela Merkelová, řídící nejmocnější vládu v Evropě je sice doma populární, zato její vláda nikoli a britská konzervativně-liberální koaliční vláda (koalice je v Británii spíše zkušeností válečnou) opravdu populární není. Čeští studenti i dělníci by si od britských co do
protestů mohli brát příklad – a to se nedávno zachovali velmi statečně sami. V jedné věci jsem ale právě v těchto dnech zažil příklad, že i neobdivovaná konzervativní vláda dovede dodržovat pravidla, ač ji nejsou právě k prospěchu.
Pracoval jsem v britském rozhlase BBC necelé čtyři roky a po tu dobu povinně platil na státní důchodové zabezpečení. To je ve Spojeném království spíš symbolické, britský rozhlas svým stálým zaměstnancům platí ještě starobní pojištění soukromé, na něž má zaměstnanec nárok po šesti letech (což jsem tedy neměl). Za necelá čtyři léta jsem se ani o důchod nepřihlásil. Byl jsem už pár let v důchodu v Praze, když mě (tehdy labouristické) ministerstvo upozornilo, že už dávno mám nárok na důchod a když jsem se o něj přihlásil, bez problémů mi ho vyplatili i za celou dobu nároku zpětně. Šlo o malou částku, kolem 30 liber týdně ( tehdy asi Kč 750). Libru, dvě mi přidávali k vánocům – směšná, nicméně pozornost.
Právě v těchto dnech jsem se, český občan, díky své vládě dozvěděl nejdříve že tato vláda valorizaci důchodů zmrazí, pak, že ji nezmrazí, ale sníží (údajně, ale to je zatím, také údajně, tajné) o polovinu, či třetinu růstu inflace a třetinu růstu mezd). Tomu se tedy u nás říká v a l o r i z a c e.
Podotýkám, že slovo pochází z latinského „valor“, to znamená hodnota a valorizace tedy je přesně řečeno zhodnocení. Když se ovšem něco dodatečně s prominutím zhodnotí na polovinu, či třetinu něčeho s čím se má srovnat jde ve skutečnosti o znehodnocení, tedy devalorizaci. Čeští vládní jazykovědci tedy znehodnocují nejen důchody ale i jazyk.
Sám jsem zcela náhodou v těchto dnech od britského úřadu, vedeného konzervativní vládou již neobdivuji, dostal zprávu, že mi důchod zvyšují o celé 2 libry – necelých 60 Kč – týdně. Netvrdí, že je to valorizace, je to možná almužna, ale je to každopádně fakt, a to ač jsou britské veřejné finance na tom hůř než české.
Čtenáři, který vydrží číst ještě chvíli prozradím, že jsem díky mnou neoblíbeným britským konzervativcům nejen zbohatl skoro o pětku denně. Přečetl jsem i švédské hlavní konzervativní noviny Svenska Dagbladet a z nich se v neděli dozvěděl, že v době od ledna do března přibylo tamním socanům 9,1 % podpory, zatímco vládní konzervativní straně 4% ubyly. Konzervativní komentátor to vysvětluje tím, že každá třetí velká švédská firma neplatí daně, že sociální demokracie je pro občana větší nadějí do budoucnosti než umírnění konzervativci a to přesto, že současný konzervativní premiér Reinfeldt tvrdí, že vede nejreformovanější vládu v EU (domnívám se, že má, asi, pravdu). Měl bych také připomenout, že Spojené království a Švédsko byly v odmítání podpisu nové smlouvy EU spojenci s Českou republikou. Švédové se ale na poslední chvíli rozhodli přidat k většině.
Slovo reforma konec konců je spíš jakýmsi synonymem pro zlepšení stavu věcí, v Česku je ovšem používáno v souvislosti s kdejakým zhoršením. Tolik k jazykovému purizmu české vlády.
Pár slov k situaci na Slovensku, jehož jsem také, z donucení , občanem. Donutila mne demontáž Československa, jehož jsem byl a jaksi takhle stále jsem občanem, i když soukromým. Poněkud mě překvapilo nadšení nejen levicově cítících českých občanů, nad hladkým vítězstvím Róberta Fica a jeho strany zvoucí se Smer- sociálna demokracia. On je nepochybně nejschopnějším politicky uvažujícím politikem na Slovensku ale jeho většinové vládnutí nemusí přinést Slovensku štěstí. Ostatně, toho se poněkud bojí i on sám, jinak by tak zjevně neusiloval získat do vlády i některou z poražených a vesměs pravicových stran. Pokud se to nepovede, tak alespoň pár skutečných osobností mezi nestraníky. Takovými se to ovšem zrovna nehemží. Někteří si sice sami říkají nezávislé osobnosti, tak se také připojili na listinu kandidátů strany Obyčajní ľudia, tím ale jen sami dali voličům na známost, že nejsou ani osobnosti, ani nezávislí.
Na závěr ještě jednou do Česka kde se, přímo, či nepřímo, čím dál víc mluví o spolupráci na takzvané levici. Sám jsem o tom, v naději, že vyvolám nějakou veřejnou diskusi, nedávno pár slov napsal. Obdržel jsem řadu emajlů – většinou polemických. Bylo také pár těch, co mi vynadali – domnívám se, že zprava i zleva. Pár známých mě i oslovilo, dokonce i několik neznámých, to ale není veřejná diskuse.
V uplynulých dnech se ovšem vyslovil předseda ČSSD Slávek Sobotka v rozhovoru pro Právo. Na přímý dotaz o takzvaném bohumínském usnesení, kterým se v devadesátých letech ČSSD usnesla s komunistickou stranou nespolupracovat, Sobotka odpověděl, že zrušení tohoto usnesení nepodporuje. Poukázal přitom, že zrušení odmítá asi třetina členů a že by to v podstatě překáželo snaze získat pro ČSSD část studentů a středových voličů, o něž jeho strana usiluje. O dvou třetinách členů, kteří proti zrušení nejsou se nevyslovil. Problémem je, že usilovat není totéž jako získat. Získat voliče také není totéž jako získat členy a spolupráce není totéž jako koalice. Jisté je, že většina chytřejších komunistů po zhroucení se jejich režimu komunistickou stranu opustila a dnes pracují ve všech stranách, někteří na místech nikoli nedůležitých. V mé nerodné vlasti, ve Švédsku, vládla od dvacátých let minulého století sociální demokracie téměř nepřetržitě, ačkoli nikdy neměla většinu. Nikdy, kromě druhé světové války také nešla s nikým do koalice. Prostě přicházela s celkem dobře promyšlenými vládními návrhy do sněmovny a buď tam nakonec získala podporu většiny, anebo návrh stáhla. To ale předpokládá jakési umění politiky, nikoli kličkování diletantů, hladových po zisku a pak také po pocitu vlastní důležitosti.
Vládnout, to i v totalitě vyžaduje znalost a také umění. V netotalitě ještě víc.
Egon T. Lánský
Vložte svůj komentář