Krátce po pádu komunismu v Československu se někteří Češi a někteří Slováci rozhodli, že si společný stát rozdělí. Ne že by to oba národy spolu nemohly vydržet jen si v obou pár lidi přálo mít doma moc. Plnou. To současně mít nemohli, tak si rozdělili společný stát, který, chudák, za to nemohl. Dnes už většina z těch dvou hrstek lidi, co to dělili je mimo politiku, většinou dobře zabezpečená. To, čemu se dříve říkávalo „národní majetek“, je také dávno zabezpečeno, i když z hlediska všeobecného zájmu občanů méně dobře, v soukromých rukách rozdělovačů a jejich kamarádů a z těch často v rukách ne vždy nejlepších zahraničních vlastníků. Jedním z posledních, který odchází za rok, je český prezident Václav Klaus. Podle všeho jeden z těch, kteří si nahrabali spíš postavení, než majetek a který také možná odejde jen z politiky oficiální do neoficiální.
Odhlédnu od toho, že vznikem dvou států z jednoho vzniklo také mnohem víc šancí k obohacení se jednotlivcům v obou státech. Obohatili se, ovšem, poměrně nečekaně i téměř všichni občané v Česku a na Slovensku – uvědomili si, jak jsou si navzájem blízcí a jak se vlastně upřímně mají rádi a potřebují se. Mnohé z toho, co se nedávno muselo povinně a rychle rozdělit (například vysílání televize, kultura, společné sportovní soutěže, oddělená jazyková prezentace výrobků, ale i kultury) už není povinné a leccos se znova spojuje.
V souvislosti s volební kampaní na Slovensku jsem si pak připomněl i předloňskou (a nadcházející podzimní) českou a okolnosti, které jsou si až neuvěřitelně podobné. Korupce a klientelizmus byly hlavními tématy tu i tam, novými stranami a novými politiky se to jen hemží tam i tu.
Česk – o- slovensko se nejspíš znovu nesjednotí jinak, než ve společné Evropě, pokud to ovšem neznemožní diletantské manévrování současné, nebo některé budoucí, české vlády. Sjednotila oba národy a jejich státy ale účast zvířat, i když na pohled neslučitelných, ve volební kampani. Synonymem korupce a klientelizmu v Česku byli prehistoričtí dinosaurové, na Slovensku je reprezentovaly gorily. (Ty se ovšem v Česku zdárně rozmnožují i v zajetí.) Je třeba jen snůškou náhod, že se symbolem hrubého zneužívání moci v obou mých státech (jsem občanem českým i slovenským) stala zvířata, která za nic nemohou. Jinak je ale podobností mnohem víc.
Tak třeba přichází řada nových stran a nových lidi, bohužel spíše „politiků“ než politiků. To je výrazem snahy voličů v dobré vůli vyměnit staré „okoukané“ a často i neschopné osoby za nové v naději, že snad budou lepší. Ukazuje se, že většinou nebudou, naopak. Jedna taková strana, která se na Slovensku ve jménu neokoukanosti dostala na pravici vysoko nahoru – to je ovšem vysoko v jednociferném počtu hlasů – se jmenuje Obyčajní ľudia a nezávislé osobnosti (OĽaNO) . K věci patří, že obyčejní lidé připomínají spíš české veverky a nezávislé osobnosti se k nim přidali když v několika předešlých volbách beznadějně propadli, asi proto, že nejsou nezávislé a už vůbec ne osobnosti. Pokud se někdo před veřejností zatvrzele prezentuje jako osobnost, ač už v několika volbách neuspěl, sotva může čekat, že si ho rozumný člověk bude vážit, natož zvolí. A tak se přidali osobnosti k obyčejným a uspěli. Mají holt na Slovensku obyčejné osobnosti. My také, jen jsme si to ještě plně neuvědomili a ty naše obyčejné osobnosti to o sobě nahlas nevykřikují.
S většinovým Ficem nebo bez Fica, Slováci to jistě lehké mít nebudou. Podobně jako Češi. Ale ta zvířata za to opravdu nemohou. Neubližujme jim.
Egon T. Lánský
první publikace na Britských Listech
Vložte svůj komentář