Když už jsme si řekli, kolik dlužíme, tedy kolik činí vládní dluh (téměř bilion a půl korun) a kolik to je v přepočtu na jednoho platícího daňového poplatníka, bylo by dobré si také říci, jakým způsobem a na čem můžeme ušetřit tak, abychom náš vysoký dluh snížili.
K tomu tentokrát však nebudeme moci použít žádný exaktní výpočet a ani žádnou přesnou metodu, jež by nám dala zcela konkrétní odpověď. Podíváme se spíše na to, jak se s jednotlivými konsolidačními opatřeními vypořádaly státy, které byly před problém vysokého zadlužení postaveny v minulosti. To nám pak dá vodítko, jak postupovat i v našem konkrétní případě.
Podle studie Mezinárodního měnového fondu (IMF) z loňského roku došlo ke dvěma velkým konsolidačním vlnám ve světě a to v 80. a 90.letech minulého století. Další již menší vlna byla pak přibližně v letech 2003-2007.
Při snižování státního dluhu existují principiálně dvě možnosti: buďto zvyšovat daně a další příjmy rozpočtu nebo snižovat výdaje.
V 80.letech 20.století při vlně konsolidací státních financí byly tyto metody použity přibližně v poměru 1:2, tedy větší část opatření tvořilo krocení výdajů než zvyšování příjmů. V dalším desetiletí, tedy v 90.letech 20.století, byl již podíl úsporných opatření větší a nárůst daní hrál menší roli – odhadem asi tak ¼. Po roce 2000 již v konsolidacích jasně převažují úspory a snahy o nárůst příjmů formou zvýšení daní jsou již minimální.
Podíváme se ještě na obdobnou studii Ekonomické fakulty Harvardské university. Ta nám podává přesnější obrázek, jelikož se zabývá vzorkem konsolidací v zemích OECD, jež proběhly v letech 1970-2007. Pro ilustraci uvádíme graf, který ukazuje, zda-li byla konsolidace státních financí úspěšná nebo neúspěšná v závislosti na způsobu konsolidace: výnosové (zvýšení daní) nebo úsporné (snížení výdajů). Graf ukazuje počet případů ve studii.
Z grafu je hezky vidět, že úspěšnější byly konsolidace, které proběhly zejména za použití úsporných opatření.
V reálném životě je zřejmé, že při konsolidaci dojde ke kombinaci opatření obou – tedy jinými slovy: stát by měl šetřit zejména na výdajích a může si vypomoci mírnými daňovými opatřeními.
Můžete namítnout, že snížení státních investic může mít následně dopad i na ekonomiku a může přibrzdit její růst nebo prohloubit její propad. Ano, i na to studie myslela – poskytuje bližší pohled na to, v jakých oblastech docházelo k úsporným opatřením. Byly to zejména tzv. transfery (tedy přerozdělování formou dávek) a náklady na mzdy státních zaměstnanců. Pokud jde o investice, byly úspory jako jedny z nejmenších. Téměř žádné úspory neproběhly v oblasti sociálního zabezpečení.
Pro zajímavost se ještě podíváme na opatření v oblasti příjmů – ta se odehrávala spíše v oblasti přímých daní než daní nepřímých, nicméně bez zásadního rozdílu ve velikosti těchto opatření.
Podívejme se nyní zevrubně na státní rozpočet ČR za loňský rok, abychom odhadli, kde by náš stát mohl začít šetřit. Jeho příjmy činily podle údajů ministerstva financí přibližně bilion korun a výdaje byly o 156 miliard vyšší. Z výdajů sátu jsou jednoznačně nejvyšší tzv. povinné (mandatorní) výdaje, tedy výdaje stanovené zákonem, jejich plnění musí vláda zajistit a bez změny zákona je nijak neovlivní – šlo celkem o 628 miliard. Navíc podíl těchto výdajů meziročně narůstá. Největšími povinnými výdaji jsou důchodové a zdravotní pojištění.
Samotný schodek systému důchodového pojištění (tedy rozdíl mezi tím, kolik stát vybral, oproti tomu, kolik vydal) byl vloni téměř 36 miliard.
Oproti tomu kapitálové výdaje státu činí jen 130 miliard korun, tedy jde o položku důležitou, nikoli však kriticky zásadní.
Český státní rozpočet se v mínusu ocitl poprvé v roce 1996 (-1,5 miliardy korun) a od té doby z deficitu bohužel nevyšel. Nevyužil ani ekonomicky dobré roky k tomu, aby své dluhy nějak umořil. Rekordmanem byl zatím rok 2009, kdy stát hospodařil s deficitem 192 miliard.
Akademici a mezinárodní instituce nám ukázali, kde můžeme ušetřit tak, aby z takového procesu naše země vyšla v dobrém. Je tedy už na nás, abychom skutečně šetřit začali. Teď.
Vložte svůj komentář