Smyčka kolem daňových rájů se opět trochu přitáhla

MALÉ PENÍZE: Daňovým rájem se rozumí země, kde se platí zcela minimální daně. Někde se dokonce přímé daně neplatí vůbec a platí se jen některé poplatky nebo jen daně nepřímé jako je například daň z přidané hodnoty nebo její ekvivalent. Pokud má někdo umístěnou společnost v daňovém ráji, kam „ulévá“ peníze, zažil se pro tento stan anglický výraz offshore.

Mezi země s velmi výhodnou daňovou sazbou patří jak různá exotická místa (např. Belize, Man, Bahamy), tak i místa nám geograficky bližší (jako např. Britské panenské ostrovy, Lichtenštejnsko, Kypr) či případně i další země jako jsou arabské emiráty. V některých zemích se nízké daně vztahují jen na speciální typ společnosti, jež bývají typicky holdingového nebo investičního typu – to platí třeba pro Lucembursko. Někdo se naopak za daňový ráj nepovažuje, ale postupem času nastavil takové daňové podmínky, že se podnikům z okolních zemí vyplatí mít v takové jurisdikci domicil (např. Nizozemsko nebo Slovensko).

Pro možnost platit nízkou nebo žádnou daň musíte splnit vždy nějakou podmínku. Tou může být vykonávání jen investiční činnosti nebo to může být buďto zaměstnání místních občanů (či někde naopak jejich vyloučení). Kupříkladu na Kypru musí být držitelem akcií holdingové firmy občan Kypru – v takovém případě svěříte svůj majetek nějaké svěřenecké, právní či auditorské firmě a budete doufat, že vás o to nikdo nepřipraví.

Proč tedy některé země snižují své daně na minimum? Pomineme nyní země, které jsou zkrátka bohaté a další daně nepotřebují, jelikož tam významnou část státních výdajů zajistí královská rodina, emír či sultán. Vzhledem k rozměrům světové ekonomiky je daňových rájů velmi málo, tedy dochází ke koncentraci zájemců o daňové výhody do malého prostoru. Daňový ráj pak vydělává na tom, že velké množství společností má v zemi sídlo a platí tak za další služby jako je správa sídla společnosti, administrativní služby, správcovství majetku, auditoři, účetní atp. U daňového ráje je příjem z těchto činnosti typicky velmi významnou položkou státních příjmů.

Ani zřízení firmy a zajištění služeb v daňovém ráji není zadarmo. Jde o relativně nákladný proces, který však při vysokých příjmech dané osoby stojí za to. Z toho plyne, že „služeb“ daňových rájů využívají hlavně ziskové podniky a ty nejbohatší vrstvy obyvatelstva. Tím stát přichází o významný zdroj daní. Naopak pokud máte střední nebo nízké příjmy, konstrukce s daňovým rájem se vám finančně nevyplatí a tím pádem platíte doně doma. Celá tato situace motivuje státy k tomu, aby činnosti daňových rájů nějak zamezily.

Odlévání zisků do zahraniční se může dít různými způsoby. Jde třeba o různé „poradenské“ nebo „zprostředkovatelské“ služby „zajišťované“ právě z daňového ráje a tímto způsobem se zisk odlévá do míst, kde se daně z příjmů platí zcela minimální nebo žádné. Takovéto účelové odlévání zisků je samozřejmě nelegální a člověk by si řekl, že příslušný finanční (daňový) úřad v té které zemi je schopen takové činnosti zamezit. To však obvykle naráží na dva okruhy problémů:

• vlastní neschopnost některých finančních úřadů provádět zcela komplexní šetření případů a následné vynucování zákona;
• nedostupnost informací z daňového ráje, jež jsou pro vyšetření takového případu mnohdy nutné.

V tomto kontextu je zajímavé, že Česká republika podepsala během posledních dvou měsíců tři dohody o zamezení dvojího zdanění a o výměně informací s Jersey, Bermudami a včera i s Guernsey. To zapadá do celkové strategie EU a ekonomicky rozvinutých zemí na omezení nadměrných výhod, jež daňová ráje poskytují. Evropské instituce a skupina G20 (dvacet nejbohatších států světa) mají dokonce program boje vyhýbání se daňovým povinnostem a proti daňovým rájům.

Situaci můžeme možná velmi volně přirovnat k situaci Švýcarska. V minulosti bylo Švýcarsko pověstné tím, že jste si zde mohli zcela bezpečně uložit peníze bez toho, že byste měli obavy z toho, že o vás někdo podá informaci zahraničním úřadům. Bylo tedy jedno, zda-li jste poctivý člověk nebo zločinec; zde jste mohli mát peníze do vysoké míry skryté. Teprve tlak velkých států v oblasti praní špinavých peněz a tzv. válečných peněz přiměl i tuto zemi svoje zákony v tomto směru přehodnotit.

Podobně tomu může být i u daňových rájů, zejména pokud fungují jako součást Evropské unie či jiného společenství.

Daňové ráje však plní i pozitivní úlohu, byť poněkud zprostředkovaně. Jejich nízké daně nutí státy s daněmi na běžné úrovni, aby své daně a tím pádem i státní výdaje neúměrně nezvyšovaly. Platí totiž, že čím je daňový systém složitější a daňové sazby vyšší, tím více osob se do daňového ráje uchyluje. Svědky opačného procesu jsme mohli být u nás v minulých letech, kdy postupně docházelo ke snižování daní a zavedením rovné daně i v jistém ohledu ke zjednodušení daňového systému.

Nás stát by měl v tomto trendu pokračovat, jelikož to je nejpřesvědčivějším argumentem pro lidi, proč platit dani tady a nevymýšlet více či méně nákladné a komplikované struktury, jak se placení daní vyhnout. Za stále narůstajícího dluhu a některých neefektivních státních výdajů to však nemusí být možné.